Strategie nadnárodních korporací je poměrně jednoduchá. Tyto firmy se snaží trojím způsobem zvýšit své zisky. Jednak tím, že výrobu přemísťují do zemí s lacinou pracovní silou, dále tím, že své výrobky se snaží prodat v zemích s relativně vysokou kupní silou a konečně tím, že daně přiznávají v daňových rájích.

 

Investiční pobídky, na které je jednotlivé státy lákají, vycházejí této jejich strategii velkoryse vstříc, a to zejména v prvém a třetím bodě. Tyto pobídky především externalizují jejich náklady. To znamená,že dotují pracovní sílu, aby byla ještě lacinější, např. tím, že stát platí rekvalifikaci zaměstnanců pro potřeby firem. Jinou formou přejímání nákladů firem je výstavba dopravní a jiných forem infrastruktury, stejně tak jako symbolická cena za prodej pozemků.

 

Součástí investičních pobídek je rovněž vytváření umělých daňových rájů pro investory na pět, sedm či deset let, což má na veřejné rozpočty stejně neblahý dopad, jako již zmíněné formy externalizace nákladů. Jestliže tedy například v České republice ekonomika roste, ale zároveň stále více chybějí peníze na sociální výdaje, lze jedno z vysvětlení tohoto zdánlivého paradoxu hledat právě v dopadech podbízivé politiky vůči nadnárodním firmám. Nejrůznější formy pobídek velkým firmám odčerpávají prostředky, které by bylo možno použít na oblast sociální. Tyto pobídky přitom nesnižují v dostatečné míře nárůst sociální poptávky, například nevytvářejí dostatek pracovních míst, takže míra nezaměstnanost stále vzrůstá.

 

Daňové prázdniny pak přímo redukují tok prostředků do státní pokladny, a tedy i množství peněz, které zbudou na sociálně potřebné. Investiční pobídky i daňové prázdniny bývají přitom zdůvodňovány mimo jiné právě svým blahodárným dopadem na řešení problému nezaměstnanosti. Aby byl tento argument věrohodný, bylo by nutno porovnat náklady na jedno pracovní místo, vzniklé díky investičním pobídkám, s náklady na vytvoření pracovního místa například v lokální ekonomice malých a středních domácích firem.

Existuje podezření, že taková bilance by vyzněla v neprospěch cizích firem, a to dokonce i v případě, kdy by nedocházelo k jejich korupčnímu přeplácení. Podle některých nepublikovaných odhadů by řada cizích firem byla ochotna vstoupit do naší republiky i při výrazně menších investičních pobídkách, než jakých se jim dostává. Rozdíl mezi minimální přijatelnou a skutečně realizovanou výší investiční pobídky by tak mohl sloužit jako jeden z indikátorů míry státní korupce.

 

když se hodnotí dopad zahraničních investic na ČR, hovoří se účelově pouze o dopadech kladných:

 

• snížení míry nezaměstnanosti, či spíše její nižší tempo růstu,
• modernizace strojového vybavení a technologií,
• multiplikační efekt v podobě nových příležitostí pro domácí drobné a střední subdodavatele,
• vyšší mzdy vyplácené u řady zahraničních korporací,
• import vyšší kultury práce obecně.

 

Zamlčuje se přitom hlavní riziko, jež je s nadnárodními firmami spojeno. Veškeré dobrodiní (reálné i fiktivní), které tyto firmy údajně přinášejí, je dočasné a závisí jen na jejich ochotě v zemi setrvat. Tuto ochotu může domorodé obyvatelstvo ovlivnit jen nepřímo tím, že bude připraveno respektovat jakýkoliv požadavek firmy ještě bezvýhradněji, než by ho respektovali lidé v jiných zemích a v jiných lokalitách. Pokud by taková ideální míra poddanosti neexistovala, firma se přestěhuje jinam.

Naprostá loajalita vůči požadavkům firmy může sice dočasně zvýhodnit okruh jejích zaměstnanců, její širší dopady jsou však již méně příznivé. Povšimněme si jen některých z nich:

 

a) dopady na domácí drobné podnikatele.

Domácí dodavatelé polotovarů a služeb jsou vůči firmě v mocensky výrazně nesymetrickém postavení. U těch produktů, které lze dopravovat z větší dálky, musejí čelit konkurenci subdodavatelů z chudších zemí či regionů. Platí to i pro místní zemědělce, kteří jsou při nízkých cenách za dopravu v řadě komodit vystaveni konkurenci výrobců z příhodnějších podnebných pásem.

 

U produktů a služeb, které jsou poskytovány pouze místními dodavateli, může na ně nadnárodní firma libovolně přenášet řadu svých nákladů. Může je také přímo vydírat, jak tomu bývá v případě drobných dodejců zboží do prodejen obchodních řetězců.

 

V dalších případech nadnárodní firmy přímo likvidují domácí konkurenty. Tak je tomu například právě u obchodních řetězců, které zpravidla na dvě nově vytvořené pracovní příležitosti likvidují v průměru tři pracovní místa v místní síti drobného obchodu.

 

Pozice státu v tomto procesu může být problematická. Bylo by třeba kupříkladu ověřit případy, kdy velké nadnárodní firmy údajně čerpají dotace z fondů určených na podporu drobného a středního podnikání, a tím likvidují svoji místní konkurenci přímo za peníze daňového poplatníka a za pasivního přihlížení státu.

 

Z hlediska sociologického je dopad nadnárodních firem na status starých středních vrstev (tedy drobného a středního podnikání) vyloženě neblahý. Tyto vrstvy vržené do nerovné konkurence již dávno nejsou synonymem samostatnosti jako v dobách, kdy byly považovány za základ občanské společnosti a demokracie. Je jim pouze dovoleno příštipkařit ve skulinách, které jim ponechávají nadnárodní kolosy. Tato nejistá existence je jim tolerována jen potud, pokud se nadnárodním firmám nevyplácí přemístit dodavatelské a subdodavatelské sítě někam jinam.

 

b) dopady na komunity

 

Zatímco lidská sídla a komunity jsou, podobně jako příroda, místně pevně fixovány, investice se pohybují zcela bez zábran, jsou dokonale fluidní. Mohou své toky změnit během okamžiku, což investorům umožňuje kteroukoliv z komunit vydírat hrozbou svého odchodu. Obyčejná moc a mocenská nerovnost se dnes již neprojevuje tím, že území natrvalo obsadíme, ale tím, že konkrétní lokalitě můžeme naopak pohrozit odchodem.

 

Taková hrozba bývá velmi účinná. Jedinou protizbraní zaměstnanců je zvolit kočovný život a následovat volně se přelévající trh práce. V zemích, kde tento trend dospěl nejdále, mění v některých místech každoročně až třetina populace svoji adresu.

 

To, co je z hlediska ekonomiky nazýváno zdravou flexibilitou, mívá z hlediska sociálního krajně nezdravé dopady. Vazby lidí na region, na přátele, na sousedy a příbuzné slábnou, z lidí se stávají věční nomádi. Jak konstatuje americký sociolog Richard Sennet: Z hlediska velkých firem je rozumnější, pokud se člověk věčně stěhuje po podnájmech, než aby si koupil dům. Z hlediska firem je rozumnější, aby se manželství rozvedlo, než aby jeden z partnerů nemohl odejít jinam za prací. Z hlediska firem je rozumnější, aby si žena nechala udělat potrat, než aby přišla o šanci na zajímavou, byť třeba jen dočasnou práci.

 

c) dopady na přírodu

 

Velké nadnárodní firmy maximalizují svůj zisk díky tomu, že jsou neobyčejně pohyblivé. Zaměřují se zpravidla na výroby, které jsou silně inovativní a rozvoj v nich je dynamický. Jejich cílem je maximalizovat toky: surovin, zdrojů, polotovarů, služeb. I při odlehčenosti moderních technologií však tyto "toky" přinášejí velký tlak na "místa". V ekonomice toků se jakékoliv místo snadno mění v pouhý průchozí prostor. Jeho jedinou funkcí se stává -umožnit maximální průtok. Obrazně řečeno: v ekonomice toků se z parků stávají parkoviště.

 

V případě nadnárodních firem to má podobu velkého tlaku na budování co nejširších dopravních infrastruktur. Při umělém podcenění nákladů na pohyb (nízká cena pohonných hmot, neplacení externalit z dopravy apod.) je velká část zisků nadnárodních firem založena na možnosti přemísťovat co největší objemy surovin a výrobků na co nejdelší vzdálenosti. Zatímco místní podnikatelé si vystačí s obyčejnými okresními cestami, nadnárodní firmy a obchodní řetězce potřebují pro svůj provoz mnohaproudé dálnice a velký manipulační prostor. Tato jejich nezbytná infrastruktura mění krajinu v místech, do nichž firmy dočasně zavítají. I po jejich odchodu však krajina zůstává změněna ? a to často definitivně a k nepoznání.

 

To, co začíná jako slibná odpověď na investiční pobídku, končívá opuštěnými uniformními bloky, skladišti, překladišti a chátrajícími halami, jejichž konstrukce bývají dimenzovány na dobu deseti až patnácti let. Nová investiční pobídka pak znamená nové stavby na zelené louce a nutnost stavění dalších kilometrů komunikací, které propojují a překlenují zdevastované prostory, z nichž člověk už odešel, příroda se do nich však nevrací.

 

výhled do budoucna

 

Další vývoj může probíhat podle různých scénářů. Avšak v případě, že bude pokračovat tendence, kdy vše se vsadilo na velké a stále větší investiční pobídky cizím firmám, žádný z myslitelných scénářů není slučitelný s představou trvalé udržitelnosti.

 

Je tragikomické, když se o trvalé udržitelnosti spekuluje v zemi, která dělá maximum pro to, aby byla stále více závislá na tocích, které nebude moci do budoucna ovlivňovat nijak jinak než svou stále větší ochotou přebírat na sebe placení cizích externalit.Velké nadnárodní firmy obrovsky těží z podceňování nákladů na dopravu a z externalizace škod z dopravy. Pro své fungování potřebují prostorově vysoce náročnou dopravní infrastrukturu. To ovšem znamená pokrývání dalších a dalších procent naší země dálnicemi a manipulačními plochami. Zároveň firmy potřebují flexibilní trh práce, což znamená tlak na soustřeďování velkých počtu lidí do několika málo obrovských městských aglomerací.

 

Naše kulturní krajina,jejíž ráz byl odnepaměti určován hustou sítí malých sídel a středních měst, tak bude nevratně deformována. Globální vlny prosperity a vlny krachů a krizí, které budou přicházet a odcházet v prakticky neovlivnitelném rytmu, budou do naší krajiny vrývat stále nové letokruhy. Budou se střídat pásma vyčerpaných, opuštěných a zdevastovaných prostor s pásmy nového boomu,jenž se odehrává v blízkosti velkých aglomerací na zbytcích zelené louky, která se od lidí stále více a více vzdaluje. To vyžaduje další a širší dopravní infrastrukturu, další ústup jen málo narušené přírody, další anomálie v klimatických a přírodních rytmech.

 

Spirála neudržitelnosti se tak roztáčí. V současné době neexistuje prakticky nic, co by tuto chmurnou perspektivu mohlo odvrátit. Politická elita levicová i pravicová vsadila na lákání zahraničních investorů, na zvyšování investičních pobídek a na pouhou planou rétoriku ve vztahu k drobnému a střednímu podnikání. Reforma státní správy, která měla přiblížit správu občanům, zatím ani v náznaku neukázala, že by se mohla ubírat nějakou slibnou cestou. Závod ke dnu, který naše republika absolvuje spolu s dalšími zeměmi, bude na krajské úrovni zřejmě v menším měřítku vcelku věrně reprodukován. Občanská společnost, která by byla ochotna a také schopna těmto procesům čelit, je dnes právě tak vzdálená jako vidina trvalé udržitelnosti. Čím více se o ní mluví, tím je virtuálnější.

 autor: prof. PhDr. Jan Keller, CSc.