Nadnárodní společnosti versus stát
"V zásadě by to byla společnost směřující k jakési formě refeudalizace"
Moderní společnost byla až donedávna hřištěm, na kterém vystupovala tři mužstva. Na jedné straně to byl stát, na straně druhé podnikatelé a konečně zde byli ti, kdo pracují za mzdu. Stát měl za úkol v této situaci udržovat rovnováhu a v rámci tripartity vystupoval jako relativně nestranný rozhodčí, který bděl nad sociálním smírem.
To bylo ještě v dobách, kdy se hranice politického a ekonomického rozhodování překrývaly, kdy tedy státní moc mohla podle určitého klíče přerozdělovat bohatství, které v jejích hranicích vznikalo. Globalizace a nástup nadnárodních firem tuto rovnováhu přímo v jádru narušily. Především zrušily ono překrývání hranic politického a ekonomického rozhodování, na němž celá stabilita společnosti spočívala. Už neplatí, že prosperita firem znamená automaticky prosperitu země a sociální vzestup. Nadnárodní firma může prosperovat docela dobře i v zemi, kde sociální oblast upadá a stát chudne. Dokonce se zdá, že právě v takových zemích se nadnárodním firmám daří nejlépe.
Velké firmy nepotřebují vysokou kupní sílu v zemi, kde jsou právě usídleny, mohou-li vyvézt a prodat své výrobky do jakékoliv země jiné. Solidně sociálně zajištěná pracovní sídla pro ně spíše znamená příliš vysokou cenu práce, a tedy zbytečně vysoké náklady. Nutnost podílet se na sociálním zabezpečení pro firmu zase znamená, že výše zisku, který lze vyvézt a výhodněji zdanit jinde, se sníží.
Nadnárodní firmy volají po slabém státu, tomuto volání je však třeba dobře rozumět. Chtějí stát oslabit pouze v některých ohledech. Přesněji řečeno, chtějí oslabit sociální stát. Nestojí o to, oslabit stát v jeho vojenských a policejních rozměrech, protože v těchto ohledech ho mohou ještě potřebovat. Policejně silný stát spolehlivě ochrání jejich investice. Ochrání je zdarma, protože ti, kdo jsou kontrolovaní, si na svoji kontrolu sami ze svých daní platí. Sociálně silný stát naopak z investic ukrajuje na úkor jejich maximálního zhodnocení.
Sociální stát bývá financován dvojím způsobem a silné nadnárodní korporace obojí tento způsob ohrožují. Za prvé je možno sociální stát vydržovat z pojištění těch, kdo mají práci. Tento typ - nazývá se konzervativní - funguje například v Německu či v Rakousku. Pokud však mají zaměstnanci dobře vydělávat a platit vysoké pojištění, firmám se jejich práce prodražuje. Raději zaměstnají méně pojištěnou pracovní sílu v cizině, anebo si ji na určitou dobu opatří ? dovezou si ji třeba na Zelenou kartu. Globalizace v tomto ohledu podporuje rozvoj flexibilních forem práce, tedy v zásadě forem práce, jež jsou sice sociálně málo zdaněny, zároveň jsou však málo pojištěny pro případ neúspěchu.
Druhý způsob, jak financovat sociální stát, jsou daně, které jsou vybírány jak od podnikajících firem, tak od jejich zaměstnanců. Tento typ sociálního státu - nazývaný sociálně demokratický - se rozvinul zejména ve skandinávských zemích. Také on je vlivem globalizace v krizi. Domácí firmy totiž státu vyhrožují, že pokud daně nesníží, odejdou z něj jinam ? tam, kde se platí daně nižší. Ze stejného důvodu do těchto zemí odmítají přijít firmy cizí, pokud nezískají nárok na daňové úlevy, či přímo daňové prázdniny. Tento dvojí tlak vede státy k tomu, aby daně snižovaly. Výsledkem je stále prázdnější sociální pokladna.
Česká republika financuje sociální oblast oběma způsoby.
Pokud se bude její závislost na nadnárodních firmách zvyšovat, povede to k rostoucímu tlaku jak na snižování sociálního zajišťování těch, kdo práci mají, tak na redukci sociálních dávek pro ty, kdo z důvodů nejrůznějších nepracují, či pracovat dočasně či trvale nemohou. Nezaměstnaní, staří lidé, matky samoživitelky, lidé všelijak handicapovaní nejsou pro nadnárodní koncerny zajímaví.
Jestliže stát bude šetřit na sociálnu a o to vydatněji bude podporovat investičními pobídkami zahraniční firmy, povede to k rozevírání nůžek mezi těmi, kdo právě práci mají, a všemi ostatními. Jestliže daně daňových poplatníků poplynou přednostně na financování investičních pobídek, pak daňoví poplatníci budou vlastně dotovat těch pár desítek tisíc šťastných, kteří díky zahraničním firmám - alespoň po dobu jejich daňových prázdnin - práci mít budou. Takový princip však zcela odporuje základům sociálního státu. Sociální stát se má starat o potřebné, a nikoliv o ty, kdo(třebas jen dočasně) dobře placenou práci mají.
Vlivem globalizace a pod tlakem nadnárodních společností se tak může sociální stát proměnit ve svůj pravý opak. Bude skrze investiční pobídky financovat šance těch, kdo jsou na tom relativně nejlépe, šance zaměstnanců nadnárodních koncernů. Tito dočasně šťastní zaměstnanci budou přitom přispívat na sociální stát co nejméně, aby to jejich firmu neodradilo a nepřimělo k odchodu do země s lacinější pracovní silou.
To, co z vybraných daní zbude, rozplyne se jednak v kapsách těch, kdo exkluzivní investiční pobídky dokáží zprostředkovat, jednak je použito na financování armády a policie, aby byla investicím zaručena optimální bezpečnost a světové agentury nemusely snížit rejting bankovní spolehlivosti země.
Pokud skutečně dojde k realizaci tohoto modelu, k němuž zřetelné náběhy lze sledovat již dnes, pak výsledkem globalizace rozhodně nebude stále bohatší, šťastnější, demokratičtější a spokojenější společnost. Výsledkem tohoto scénáře globalizace by byla společnost, která by se blížila poměrům, které známe z řady zemí Latinské Ameriky.
V zásadě by to byla společnost směřující k jakési formě refeudalizace. Blížila by se feudalismu jednak neexistencí (či extrémní slabostí) veřejného sektoru, jednak vysokou selektivností při poskytování ochrany a bezpečí.
Nová šlechta, která by z poměrů těžila, by se rekrutovala jednak z představitelů velkých korporací, jednak z vysokých státních a někdy snad i krajských úředníků, kteří mohou disponovat desátkem vybraným od řadových občanů. Mezi oběma složkami privilegovaných by existovala symbióza, neboť štědré investiční pobídky ze strany reprezentantů slabého státu by byly odměňovány neméně štědrými protislužbami ze strany reprezentantů silných korporací.
Zbytek společnosti by byl držen v šachu ujišťováním zástupců státu i zástupců korporací o tom, že štědré investiční pobídky již brzy povedou ke snižování míry nezaměstnanosti, k modernizaci výroby, k vyšším mzdám a ke vzrůstu kultury práce obecně.
