Jak Češi dotují globalizaci
Česká republika zažívá v posledních čtyřech letech nevídanou invazi zahraničního kapitálu. Objem přímých zahraničních investic (PZI) přicházejících do ČR se v této krátké době zněkolikanásobil. Zatímco v roce 1997 přitekly do ČR PZI v hodnotě 1,3 mld. amerických dolarů, v roce 1998 už to bylo 2,5 mld., v roce 1999 4,9 mld. a v roce 2000 rekordních 6 mld. USD. Na přelomu tisíciletí tak do Čech a na Moravu vtrhla plnou silou ekonomická globalizace. Objemné investice zahraničního kapitálu zásadně mění strukturu tuzemského hospodářství. Mají také dopad na tvář krajiny a obtížně odhadnutelné dlouhodobé společenské důsledky. Současný příliv investic, který nemá v české historii obdoby, však není spontánním ekonomickým procesem, nýbrž je alespoň zčásti poháněn českou vládou za peníze jejích daňových poplatníků.
pobízení nebo podbízení?
Co najednou vábí tolik zahraničních investorů do českých luhů a hájů? ČR má z jejich hlediska několik předností: relativně levnou a vzdělanou pracovní sílu, nízké výrobní náklady, výhodnou polohu a průmyslovou tradici. Tyto komparativní výhody však působily po celá devadesátá léta, kdy příliv investic spíše stagnoval. Prudký nárůst PZI od roku 1998 má alespoň částečně na svědomí zavedení velkorysého systému investičních pobídek českou vládou na začátku téhož roku.
Lákání zahraničního kapitálu investičními pobídkami má na starosti vládní agentura Czechinvest, která patří pod Ministerstvo průmyslu a obchodu. Pobídky přinášejí investorům výrazné finanční úlevy. Investor dostane například slevu na dani z příjmu po dobu pěti až deseti let, dotaci na vytváření pracovních míst (až 200 000 Kč na jednoho pracovníka), dále dotaci na školení a rekvalifikace. Agentura Czechinvest navíc zajistí za minimální cenu pozemek v průmyslové z??ně (jejich příprava je financována rovněž z veřejných prostředků) nebo pomůže se zainvestováním inženýrských sítí.
ej, lúčka, lúčka zelená...
Jak vlastně takové přímé zahraniční investice vypadají a kam směřují? PZI jsou tím, co dělá z velkých firem firmy nadnárodní. Prostřednictvím PZI tyto firmy zřizují nebo skupují pobočky v cizích státech. Narozdíl od pouhého zahraničního obchodu PZI zahrnují přímou kontrolu podniku v určitém státě mateřským podnikem sídlícím v jiném státě.
Jednu velkou část investic přicházejících do ČR představují stavby hypermarketů a obřích skladů. Další část představují velké západní firmy, které k nám přímo přemisťují nebo rozšiřují výrobu. Právě tyto investice do výrobního sektoru k nám láká svými pobídkami Czechinvest. Některé firmy investují do existujících českých podniků, kde už klasickým příkladem je vstup německého Volkswagenu do mladoboleslavské škodovky. Jiné dávají přednost stavbě nové továrny na zelené louce. Nejdražším příkladem je zatím investice nizozemského Philipsu do stavby montážní fabriky na televizory u Hranic, "proslavená" především kvůli známé kauze s vydíráním Marty Regecové státními orgány.
Vstup zahraničních investorů do existujících podniků pomalu ustává a převažují investice na zelené louce, kde se nadnárodní investor nemusí ohlížet na podnikové tradice, nepřebírá s firmou ani žádné závazky z minulosti a může do podniku okamžitě vnést vlastní firemní kulturu. Investiční pobídky a předem připravené průmyslové zóny (za podpory Ministerstva průmyslu už bylo připraveno asi 1000 ha pozemků) značně snižují prvotní náklady zvláště u tohoto typu investic.
České zelené louky se díky lákavým pobídkám těší skutečně příznivému investičnímu klimatu. A tak není divu, že na nich nyní rostou montážní fabriky jako houby po dešti (nebo dokonce po Černobylu).
montážní dílna západu
Na otázku, "co děláte proti tomu, aby se země nestala montážní dílna pro Západ?", odpověděl před rokem v rozhovoru pro Lidové noviny šéf Czechinvestu Martin Jahn: "My se právě snažíme, aby se z Česka ten montážní závod stal."
Jaké jsou nezbytné vlastnosti takové montážní dílny? Musí mít rozvinutou infrastrukturu, aby se v ní dalo rychle přepravovat zboží. Musí mít transparentní byrokracii bez dlouhých čekacích procedur, alespoň pro velké firmy. A musí mít mobilní a flexibilní pracovní sílu. V těchto parametrech má česká montážní dílna ještě rezervy, což od nás podle Jahna zahraniční investory nejvíc odrazuje. V souladu s touto racionalitou je tedy potřeba více dálnic, nižší daně a ještě nějak zlomit nechuť lidí k stěhování za prací a střídání zaměstnání. ČR si však už svou snahou vysloužila u investorů lepší rejtink. Podle agentury A.T.Kearney posuzující atraktivitu zemí pro PZI postoupila ČR na 16. místo na světě z 25 sledovaných zemí. Czechinvest navíc letos získal od časopisu Corporate Location podruhé za sebou prestižní cenu "Nejlepší evropská agentura pro podporu zahraničních investic".
Příliv investic ze zahraničí mimo jiné znamená, že stále větší část české ekonomiky je ovládána nadnárodními korporacemi. Mezi nimi zatím jednoznačně vévodí firmy sídlící v Německu a Nizozemsku. Zahraniční investoři nyní kontrolují klíčové podniky v jednotlivých průmyslových sektorech. Na ně je vázána většina domácích podniků, které přijímají roli dodavatelů těchto firem, nebo vyrábějí méně kvalitní sortiment.
globální výrobní systém
S tím, jak velké západní firmy zajišťují stále větší podíly výroby mimo své domovské země, a tudíž ovládají stále větší části ekonomik cizích států, vzniká globální výrobní systém. Jeho základem jsou nadnárodní korporace a jejich přímé zahraniční investice. Podle World Investment Report tento systém, zahrnující asi 60 000 nadnárodních firem a půl mili??nu jejich poboček, nyní zajišťuje asi čtvrtinu světového hospodářského výkonu. Nedílnou součástí tohoto systému jsou však i státy, které dotují nadnárodní korporace formou investičních pobídek. Celosvětový příliv zahraničních investic narostl jen v roce 1998 o téměř 40 procent. Zároveň však bylo ve stejném roce zavedeno nebo pozměněno celkem 145 předpisů týkajících se PZI v 60 státech. Z toho 94 procent směřovalo k vytváření příznivějších podmínek pro PZI.
Přestože státy investičními pobídkami značně snižují náklady nadnárodních firem, bylo by zřejmě chybou vidět v nich hlavní příčinu jejich expanze. Pobídky hrají klíčovou roli především v závěrečném rozhodování investorů, kdy v nejužším výběru zbývají už jen dvě země. Za prudkým vzedmutím přílivu PZI do ČR jsou i jiné příčiny, jako bylo zahájení dlouho odkládaných privatizačních projektů v roce 1998.
Je otázka, kolik zahraničních investic by se vůbec neuskutečnilo, nebýt státních podpůrných opatření. To však nemění nic na tom, že investiční pobídky jsou obyčejné dotace nadnárodním korporacím placené z peněz daňových poplatníků. A že nadnárodní korporace, které samy pro zavádění pobídek lobbují, tak získávají bezplatnou a ničím nezaslouženou rentu. Státy a jejich regiony si navzájem konkurují ve vábení nadnárodního kapitálu stále lákavějšími pobídkami. Vlády si nemohou dovolit od pobídek upustit ze strachu, že nadnárodní investoři přinesou kapitál a pracovní místa někam jinam. Výsledkem této soutěže by mohly být stále nákladnější dotační programy vedoucí ke stále nižším přínosům.
Vyjít ven z této pasti zhoubné konkurence mezi státy není vůbec jednoduché. Logicky se nabízí řešení v nějaké mezinárodní dohodě o investicích. Právě tou však měla být nechvalně známá Multilaterální dohoda o investicích (MAI), oprávněně přezívaná Charta práv nadnárodních korporací. I pokud by se podařilo sjednat takovou dohodu, která by vycházela spíše vstříc právům občanů než nadnárodních firem, zamezení eskalace investičních pobídek by předpokládalo podstatný zásah do suverenity států.
motor hospodářského růstu
Příliv zahraničních investic je tahounem současného českého hospodářského růstu. Je zajímavým paradoxem, že vývoj české ekonomiky se příliš neřídí ideologickými hesly vlád, nýbrž funguje spíše jim navzdory. Zatímco krátkodechý růst za Klausovy pravicové koalice byl tažen spotřebou, za vlády sociální demokracie či, chceme-li, za vlády opoziční smlouvy, je obnovený růst tažen investicemi. Za Klause tedy ekonomika fungovala více ?levicovým? způsobem, rostly reálné mzdy a byla udržována téměř plná zaměstnanost. Za Zemana ekonomika funguje ?pravicověji?, roste produktivita, mzdy stagnují a je vysoká nezaměstnanost. Zatímco pravicová vláda ke konci privatizace odkládala, Zemanova vláda privatizuje o sto šest. Zatímco Klausova vláda praktikovala spíše ekonomický nacionalismus, sociální demokraté směřují k ovládnutí české ekonomiky zahraničním kapitálem. Za Klausovy éry Česká republika v objemu zahraničních investic o poznání zaostávala za Polskem a Maďarskem, které začaly lákat kapitál dříve. Dnes je už předběhla.
Tento kontrast by však neměl zastínit fakt, že změna ekonomické orientace byla vynucena spíše vývojem událostí a vnějšími okolnostmi bez ohledu na to, kdo byl zrovna u moci. Investiční pobídky připravovala už Klausova vláda, schválila je Tošovského vláda a Zemanova vláda je rozšířila. V době tzv. úsporných balíčků a hospodářského poklesu, když zkrachovala domácí cesta k dosažení hospodářskému růstu praktikovaná za Klause, ukázalo se otevření ekonomiky zahraničnímu kapitálu za podpory investičních pobídek jako ta správná cesta k růstu.
Hospodářský růst je prvním politickým imperativem každého moderního centralizovaného státu, neboť umožňuje přežít v mocenské konkurenci s ostatními státy a zároveň uplácet obyvatelstvo, aby bylo dostatečně poslušné. Investiční pobídky zatím z tohoto hlediska zcela plní svou funkci. Zahraniční investice zvyšují produktivitu práce a vytvářejí jistý počet pracovních míst. Pokud chceme dotace nadnárodním korporacím kritizovat, je nejprve nutno tuto racionalitu pochopit. Martin Jahn vysvětluje prospěšnost investic do výstavby montážních fabrik takto: "V první fázi nemůžeme očekávat, že by k nám investoři přesouvali výrobu s vysokou přidanou hodnotou. Nejdříve musíme kopírovat vývoj dnes úspěšných zemí, jako je Singapur nebo Irsko, kam přišla montáž, pak výroba komponentů, pak výzkum a vývoj a teprve potom služby. Vzhledem ke stavu českého průmyslu můžeme být rádi za každý typ výroby, který k nám přijde."
Pro obdržení pobídek musí zahraniční investoři splňovat určité přesně dané podmínky. Stejně jako ostatní vlády se i česká vláda takto snaží maximalizovat pozitivní efekt zahraničních investic na růst hospodářství a na jeho konkurenceschopnost, na vytváření pracovních příležitostí a na přísun technologií a zároveň minimalizovat negativní dopady.
Investiční pobídky jsou jen malým, ale nápadným příkladem státních dotací, které podporují hospodářský růst a obecně expanzi velkého na úkor malého. Jednou z symptomatických podmínek pro obdržení pobídek je, že investor musí investovat alespoň 350 milionů Kč (u investic v krizových oblastech stačí polovina). Investiční pobídky však blednou ve srovnání s jinými, mnohem masivnějšími státními výdaji (např. na dopravní infrastrukturu), které přímo či nepřímo slouží ke krytí nákladů firem a k jejich expanzi. Český stát v současnosti pro jistotu přímo dotuje všechno: od zahraničních investorů přes drobné a střední podnikatele až po zbývající ?vlajkové lodě? (tj. polostátní molochy) českého průmyslu.
až skončí daňové prázdniny...
Celá ekonomická racionalita investičních pobídek stojí na předpokladu, že přilákaní investoři budou ještě dlouho po vypršení finančních úlev a dotací vyrábět zboží, vytvářet pracovní místa a platit daně. Jenže kdo ví, zda se pak ty firmy, které se mohou snadno přesunout, nezačnou rozhlížet po jiných zemích, které by jim nabídly nižší daně nebo vyšší dotace. Osud českých investičních pobídek je navíc velmi nejistý. Evropská komise už dala najevo, že současný český systém pobídek je příliš podbízivý (čti ekonomicky úspěšný) a že po vstupu do Unie by pobídky už neměly platit.
České hospodářství nyní závisí na zahraničním kapitálu, a pole ekonomického rozhodování vlády je tak předem omezeno. Czechinvest už nyní lobbuje u vlastní vlády za nižší daně.
Zdá se, že po skončení daňových prázdnin bude k udržení příznivého investičního klimatu potřeba stále výkonnější klimatizace.
