případy → Minulé aktivity → ochrana práv spotřebitele → aktuální témata

aktuální témata

V souvislosti s rychlým tempem společenských změn jsou spotřebitelé konfrontováni s novými postupy podnikatelů. Ty se často pohybují za zákonnou hranicí. Snažíme se tyto nové fenomény identifikovat a postupovat proti nim dříve, než způsobí faktickou devalvaci společenských vztahů.  Nové a nebezpečné praktiky se objevují především tam, kde je trh ovládán velkými korporacemi a kde nepanuje řádné soutěžní prostředí. Toto prostředí většinou charakterizuje trhy s novými produkty a službami jakou jsou mobilní komunikace, finanční služby, hyper- a supermarketový prodej nebo trh s energiemi. Samostatnou kapitolou je budování přívětivých "corporate face" velkých společností, která jsou často v rozporu s jejich skutečným konáním. K tomu více v oddíle "klamání a brainwashing spotřebitelů".

 

Ceny "bez povinných poplatků"

Novým fenoménem, který se plně prosadil na poli letecké dopravy a nabídky cestovních zájezdů je inzerování cen bez tzv. "povinných poplatků" nebo daní, jejichž výše je sice konstantní a jejichž zaplacení je po spotřebitelích vyžadováno, ale podnikatelé prohlašují, že nejsou součástí ceny. Tyto poplatky představují buď náklady podnikatelů spojené s poskytnutím služby (např. "palivový poplatek" v letecké přepravě, "letištní poplatek" - poplatek za servis letadla na letišti) nebo daňovou povinnost podnikatele, v případě cestovních kanceláří i tzv. povinné pojištění cestujícího nebo dokonce "bakšišné" (společnost Exim Tours). Podnikatelé začali označovat tyto náklady za náklady spotřebitele, nikoliv svoje, a tím se zbavili podnikatelského rizika, které přesunuli na spotřebitele. Tato praxe se týká všech aerolinek včetně ČSA a všech velkých cestovních kanceláří včetně Čedoku, Fisheru. Jakkoliv je tento přístup neetický a samotné označení "povinných příplatků" je nesmyslné, absurdita fenoménu se plně projevuje v analogii. Provozovatel obchodu s potravinami nebo oblečením v nákupním centru je vystaven obdobným rizikům, jako poskytovatel cestovní služby - musí platit nájem majiteli nákupního centra a odvádět daně státu, obdobně je závislý na cenách pohonných hmot, které mu určují náklady na dopravu zboží atp. To jej však neopravňuje, aby na billboardech, v informačních letácích a na pultech se zbožím uváděl cenu zboží bez "povinných příplatků" a následně u poklady svému zákazníkovi oznámil, že mu účtuje inzerovanou cenu + poplatek za palivo, bezpečnostní poplatek, poplatek za využití obchodního centra, poplatek za platbu kartou, poplatek za využití chladírenského boxu nebo poplatek za využití kabinky pro vyzkoušení šatů. Letecké společnosti a cestovní kanceláře protiargumentují tím, že v rámci jejich sektoru jsou náklady díky ceně ropy silně proměnlivé, což je k takovému postupu opravňuje. Vzhledem k tomu, že cena paliva představuje podle oficiálních údajů IATA pouze 11,3% nákladů společnosti a letištní poplatky se mění v rozmezí řádově několika let, je tento argument zcela nesmyslný. Poplatky účtované spotřebitelům přepravci začínají na 50% základní ceny. Uvedená praxe značně stěžuje spotřebitelům možnost orientovat se v konkurenčních nabídkách, protože poplatky si každý přepravce stanovuje v jiné výši. Vytváří se i zcela klamná představa o povaze leteckých služeb a jejich nákladnosti pro spotřebitele - k újmě jeho a konkurenčních druhů dopravy (vlakové, autobusové), které, byť čelí stejným rizikům, inzerují ceny v konečné výši. Zvyšuje se riziko, že daná praxe (leteckými společnostmi zavedená až v 90. letech a silně rozvíjená po 11. 9. 2001, ačkoliv se podnikatelské riziko tohoto sektoru od první ropné krize v 70. letech přiliš nezměnilo) se rozšíří i na další druhy dopravy.

Specifickou kategorií "povinných příplatků" jsou daně odváděné státu. Kromě leteckých společností je tato metoda výsadou poskytovatelů služeb elektronických komunikací (telekomunikační služby) včetně nejsilnějšího, tedy O2 Telefonica. Tato praxe (konkrétně uvádění cen bez DPH) byla výslovně označena za protiprávní Nejvyšším správním soudem v rozsudku 3 As 37/2005-59. Přesto i dominantní podnikatelé na tomto trhu a na trhu leteckých přepravních služeb odmítají tuto skutečnost respektovat a postupují v rozporu s právním řádem České republiky.

 

 

Spotřebitelské úvěry

Poskytovatelé spotřebitelských úvěru obcházejí práva spotřebitelů stanovená speciálním zákonem o sjednávání spotřebitelských úvěrů (č. 321/2001 Sb.). Tento zákon je provedením příslušné evropské směrnice, která je zase reakcí na mimořádný tlak na spotřebitele pořizovat si zboží na dluh, resp. splátkový prodej, který je založen na přesvědčování o "výhodnosti" úvěru. Zákon například stanovuje povinnost při veškeré reklamě uvádět hodnotu Ročního procentuálního nárůstu nákladů (RPSN), do kterého se mimo úrok započítávají i další poplatky (např. "za zpracování úvěru"), do kterých úvěrové společnosti ukrývají svůj profit. Hodnota RPSN představuje objektivní nástroj pro posouzení a srovnání výhodnosti úvěru. Tato povinnost je však pravidelně ignorována nebo obcházena většinou finančních institucí včetně renomovaných bank. Dále zákon stanovuje podmínky pro předčasné doplacení úvěru, při kterém má být spotřebiteli poskytnuta přiměřená sleva. V této oblasti společně se Sdružením obrany spotřebitelů vedeme spor proti společnosti Santander Consumer a samostatně proti GE Money Auto, které spíše než slevu poskytují spotřebitelům v takových případech přeskupení poplatků. Tlak na spotřebitele a přístup úvěrových společností je o to více alarmující, že spotřebitelské úvěry jsou nabízeny spotřebitelům také nikoliv v provozovně úvěrové společnosti, ale v místě prodeje zboží. Schopnost spotřebitele při vlastním nákupu zboží řádně posoudit výhodnost úvěru a řádně prostudovat obsáhlé smluvní podmínky je tím výrazně snížena. GE Money Auto dokonce ani neuznává právo spotřebitele v těchto případech odstoupit od smlouvy do 14-ti dnů bez udání důvodů v souladu s požadavky občanského zákoníku. Celý trh se spotřebitelskými úvěry a následně fenomén "života na dluh" je tímto silně a uměle přesycován. Zmiňovaný zákon stanovuje velmi přísnou sankci pro porušení povinností, které stanovuje, a to, že se daný spotřebitelský úvěr pokládá za úročený ve výši diskontní sazby ČNB (1.5%) a veškeré další poplatky se ruší. Vzhledem k tomu, že banky a úvěrové společnosti porušení zákona dobrovolně nepřiznají, de facto smysl a účel tohoto ustanovení a potažmo celého zákona, potírají.

 

Klamavé označování potravin

Výrobci a prodejci potravin se snaží snížit své náklady a uvádění na trh inovativní produkty, které mohou být alternativou k tradičním potravinovým výrobkům. Příkladem je nahrazování tukové složky v mléčných výrobcích rostlinným tukem, jehož velkoobchodní cena je cca 4x nižší. Místo toho, aby transparentně tuto skutečnost deklarovali, snaží se parazitovat na pověsti pravých mléčných výrobků a označují a balí tyto výrobky způsobem, který způsobuje jejich záměnu s mléčnými výrobky. Mléčný a rostlinný tuk přitom mají nezaměnitelné funkce v lidské výživě. Tato praxe do České republiky proniká ze zahraničí, avšak přizpůsobují se jí i renomovaní čeští výrobci (např. Pribina, TPK-Hodonín). Především se na šíření tohoto trendu podílejí hypermarketové a supermarketové řetězce, které prodávají tyto výrobky mezi mléčnými výrobky a často využívají jejich nižší ceny k "akčním" nabídkám. Ze zákona o ochraně spotřebitele jsou však i prodejci odpovědní za klamání spotřebitele a zákon o potravinách výslovně zakazuje nabízet potraviny k prodeji klamavým způsobem. V konečném důsledku dochází k devalvaci transparentnosti prodeje potravin - jednak k újmě spotřebitelů, kteří mohou být oklamáni nebo musí vynakládat nepřiměřené úsilí, aby tomu zabránili, a následně k újmě producentů mléčných výrobků, kteří se musí vyrovnávat s nekalou soutěží. Program GARDE ve spolupráci se Sdružením obrany spotřebitelů a společností MILCOM servis vyzval hypermarketové a supermarketové řetězce ke zdržení se protiprávního jednání a zahájil komunikaci s dozorovými orgány, které postupně přijaly náš právní názor. Ačkoliv se nám dostalo pozitivní zpětné vazby od většiny z nich (prvotní reakce byla ve všech případech odmítavá, teprve po medializaci a televizních reportážích se postoj oslovených řetězců obrátil o 180°), vyjma řetězce Kaufland, který na naši výzvu nereagoval, ke skutečné nápravě doposud nedošlo. Příkladem může být jednání se společností Ahold, kdy nám bylo v říjnu 2006 při setkání s generálním ředitelem Ahold Central Europe Johan Boeijenga, přislíbeno vyřešení situace. Doposud však prodejny Albert a Hypernova nabízejí inkriminované výrobky k prodeji stejným klamavým způsobem. Na této věci nemění nic ani skutečnost, že Státní potravinářská a zemědělská inspekce již v prosinci 2005 vedla proti společnosti Ahold v obdobné záležitosti správní řízení o udělení pokuty. Uvedené jednání se však týká i dalších řetězců, jmenovitě Tesco, Delvita, Globus, Spar a dalších, které nabízejí výrobky "Eidam alternative", "Javor tavený jemný", "Lidový smažák" apod.

 

Toxické hračky

Na základě evropské legislativy byl v České republice zakázán prodej hraček, které obsahují nebezpečné skupiny ftalátů, které mají škodlivé účinky na vývoj repordukčních orgánů dětí. Ve spolupráci s občanským sdružením Arnika provedlo Sdružení obrany spotřebitelů namátkovou chemickou analýzu několika hraček z měkčeného PVC nebo v obalu z měkčeného PVC. Výsledky prokázaly, že se tyto látky bez ohledu na právní úpravu v hračkách vyskytují, pouze se výrobci uchýlili k obcházení smyslu zákona. Nebezpečné zakázané ftaláty byly nalezeny v obalech nebo hračkách určených pro děti starší 3 let. V době vypracování studie (podzim 2006) legislativa umožňovala použití nebezpečných ftalátů v hračkách určených pro děti starší 3 let. Od 16. ledna 2007 nabyla účinnosti nová vyhláška, dle které nesmí obsahovat tyto ftaláty žádné hračky. V hračkách pro děti mladší 3 let byly objeveny pouze druhově podobné ftaláty, jejichž nebezpečnost zatím není známa. Studie byla vypracována v rámci projektu finančně podpořeném programem Evropské unie "Transition facility" spravovaném Nadací rozvoje občanské společnosti.

 

Bezdůvodné obohacování - dárkové certifikáty, předplacené karty

Dárkové poukazy či certifikáty nebo předplacené telefonní karty s omezenou platností představují způsob, kterým podnikatelé v rozporu se zákonem mohou od spotřebitelů získat platbu za službu, kterou mu nikdy neposkytnou. Jedná se o fenomén, který se k nám přesunul od našich západních sousedů, kde jej soudy již stačily označit za protiprávní. Poukazy nebo předplacené karty opravňují jejich držitele využít určitou službu nebo je směnit za zboží. Občanský zákoník předpokládá promlčení takového práva ve lhůtě 3 let, pokud nebylo uplatněno, tzn., že po třech letech toto právo stále existuje, ale není vynutitelné. Zároveň v § 583 vylučuje, že by takové právo mohlo zaniknout ujednáním stran. Řada podnikatelů (ČSA, Kasa, O2 Telefonica, Vodafone, T-mobile) však prohlašuje poukazy nebo karty za neplatné, pokud nejsou v jimi určené časové lhůtě využity. Odvolávají se přitom na § 578 občanského zákoníku, který umožňuje smluvně omezit trvání práva na určenou dobu. Toto ustanovení jim však pouze umožňuje omezit platnost poukazu, tedy právo spotřebitelů uplatnit poukaz, ale nikoliv v takovém případě spotřebitelů nerefundovat cenu, kterou za poukaz zaplatili. Opačný postup by byl možný v případech, kdyby skutečně oproti platbě spotřebitele za poukaz nebo kartu poskytli nějaké faktické protiplnění, jako je tomu například u nájmu věci, které by spotřebitel mohl užívat a které by podnikatele nějak omezilo. V těchto případech je "protiplnění" podnikatelů pouze virtuální - v konečném důsledku tak dochází na jejich straně k bezdůvodnému obohacení.